Voda, co mě drží nad vodou

Moře. Moře vody. Slané vody v opravdovém moři. Povinný plavecký výcvik jsme se čtvrťáky dokončili v Itálii. Tisíc kilometrů v autobuse tam a tisíc kilometrů zpátky není žádná slast, ale pobyt na italském pobřeží stál s dětmi za to. Slunce od rána do večera, písečná pláž, medúzy, vlny, potápění, hrady z písku, zmrzlina, špagety, pizza, to byla Itálie každým coulem. Místo korun eura, která se kutálejí ještě rychleji než naše domácí měna, nám dala přičichnout i k finanční gramotnosti.

A sotva jsme se vrátili, šup i s dospěláky na vodu. Sladkou. Paddleboardy s rodiči Mařenky už máme odzkoušeny z loňska. Na Berounku se tak v neděli dostalo na čtyřicet nadšenců. Nic nevadil ranní deštík, brzy voda stříkala jen zespod, po poledni dokonce vysvitlo slunce.

Děti mají neuvěřitelnou energii. Jsou k neutahání. A pokud se nechají přesvědčit k aktivitě, strhnou mě s sebou jako lavina. Ony jsou vodou, co mě drží nad vodou. Slanou i sladkou.

P. S. Fotky k článku jsou jen z Berounky. Ty od moře budou ke zhlédnutí ve středu od osmi večer ve školní jídelně. Je jich tolik, že by se sem prostě nevešly. Mámy a tátové, babičky a dědové našich čtvrťáků, přijďte! Do jídelny se vejdeme.

Petr Mutina, učitel 4. tříd