Tak trochu netradiční zápis
Letošní zápis byl jiný než zápisy v předchozích letech, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním byl termín, který byl zákonem posunut na duben, zatímco dříve zápis probíhal na začátku kalendářního roku. Druhým důvodem, pro který byl letošní zápis mimořádný, byli neuspokojení zájemci. Zatímco v předchozích letech jsme všechny děti u zápisu mohli přijmout, letos jsme bohužel museli některé žádosti o přijetí zamítnout. Důvodem byla nedostatečná kapacita školy. Všechny učebny máme totiž obsazené a po odcházející deváté třídě se nám uvolní pouze jediná učebna. Podle podkladů z matriky, které jsme si zajistili na začátku kalendářního roku, jsme se domnívali, že přijmeme pouze Lipaňáky, tím naplníme jednu početnou třídu a vše bude vyřešeno…
U zápisu na šest desítek dětí!
Bylo to ale všechno trošku komplikovanější, protože k zápisu se dostavilo celkem 59 dětí. Z nich pouze 5 podalo žádost o odklad školní docházky a ostatních 54 požádalo o přijetí. Že budeme muset odmítat zájemce odjinud, jsme tušili, ale trvalé bydliště v obci uvedlo více než čtyřicet žadatelů, a tak jedna třída, která pro ně v září měla být připravena, tak trochu nestačila…
Jak vyřešit nedostatek místa?
V této fázi jsme začali přemýšlet o možných variantách, jak situaci vyřešit. Nemohli jsme přijmout děti, když jsme pro ně neměli učebnu. Naším partnerem pro jednání v této fázi nemohl být nikdo jiný, než vedení obce, pro kterou je zajištění základního vzdělání všem spádovým dětem povinností.
Diskutovali jsme o čtyřech teoretických variantách, jak by bylo možné situaci vyřešit:
1. Nájem. Obec by si smluvně zajistila náhradní prostory pro jednu třídu (např. v jiné škole) a následně by zajistila dopravu žáků jedné třídy do těchto náhradních prostor. Varianta komplikovaná a finančně náročná…
2. Vyučování na směny. V jedné učebně by se střídaly dvě třídy, jedna by měla vyučování dopoledne a druhá odpoledne. V následujícím týdnu by se jejich pořadí vyměnilo. Varianta nekomfortní…
3. Sloučení tříd. Volnou třídu bychom získali sloučením dvou tříd, pokud by počet žáků v nově vzniklé třídě nepřekročil hranici 34 žáků. V naší situaci by bylo možné sloučit jedině letošní třetí třídy (celkový počet dětí by byl 32), avšak místnost uvolněná tímto sloučením je malá a svými rozměry by nestačila pro třídu s více než 20 žáky. Varianta nereálná…
4. „Párová výuka“. Dvě třídy by sdílely jednu kmenovou učebnu, jejich rozvrh by byl shodný a předměty by vyučovali dva učitelé ve spolupráci. V našem případě připadají pro tuto variantu v úvahu letošní druhé třídy…
Co je to párová výuka?
Každá z výše uvedených variant má své výhody i nevýhody, ale jako jednoznačně nejvýhodnější byla vyhodnocena varianta čtvrtá, kterou jsme pracovně začali nazývat „párovou výukou“. Uvozovky jsou na místě, protože jsou zde určité rozdíly. Klasická párová výuka – to je v jedné učebně jedna třída (max. 30–34 žáků), dva pedagogové a navíc finanční spoluúčast rodičů, protože školy nemají dostatek finančních prostředků na druhého pedagoga. V našem případě budou v jedné učebně dvě třídy (3.A+3.B, dohromady 36 žáků), dva pedagogové, navíc jedna asistentka pedagoga a žádná finanční zátěž pro rodiče.
Předpokladem fungující párové výuky je kvalitní spolupráce vyučujících. Té se v tomto případě neobáváme, protože ji kolegové mají vyzkoušenou z různých letošních společných projektů a oba se na spolupráci v páru těší – koneckonců prapůvod tohoto nápadu vzešel právě od nich. Náš návrh schválil i zřizovatel, a tak zbývalo jen informovat rodiče budoucích třeťáků o provozních změnách, které se dotknou jejich dětí. Pozvali jsme je tedy na schůzku a mezitím jsme pokračovali v řešení zápisu…
Přespolní děti nemohly být přijaty
Z 54 žádostí o přijetí jsme kladně vyřídili 44, z toho 43 žádostí dětí s trvalým bydlištěm v Lipencích a 1 žádost dítěte z obce, která školu nemá, a zároveň má dítě sourozence v naší škole (viz kritérium 2). Dále pak jsme vydali, ač neradi, 10 rozhodnutí o nepřijetí. Rodiče dvou nepřijatých žáků se ve stanoveném termínu odvolali. V jednom případě rodiče doložili trvalé bydliště v obci, ve druhém případě se jednalo o dítě z obce bez vlastní školy. Obě odvolání jsme mohli opravným rozhodnutím, tedy autoremedurou, vyřídit kladně, protože jsme v té době měli informaci o přestupu několika dětí na jinou školu (např. z důvodu stěhování), díky čemuž se v celkové kapacitě školy uvolnilo nějaké místo. Zápis je tedy uzavřen a do první třídy by v září mělo nastoupit 46 dětí, které by měly být rozděleny do dvou tříd po 23 žácích.
Zbytečná panika
Složitá situace okolo zápisu, která nám narušovala klidné spaní, byla tedy vyřešena. Ale zdánlivý klid byl jen klidem před bouří. Někteří rodiče totiž ještě před informativní schůzkou zbytečně podlehli panice, kterou vyvolala jedna z maminek. Když jsem si přečetla její e-mail, který rozeslala většině rodičům druháků, dokáži to i pochopit. Kdybych si jako rodič přečetla, že z našich dětí budou „pokusní králíci, na kterých si paní ředitelka bude testovat nové postupy výuky a to jen proto, že do 1. třídy mohly být přijaty i děti, které nemají trvalé bydliště v Lipencích“ (konec citace), možná bych také znejistila. Nepravdivé informace podávané jako fakta, párová výuka, o které nic nevím, a tedy strach z neznámého… Podobně nejistých bylo dalších 15–20 rodičů, kteří přišli na jednání Zastupitelstva požádat o vysvětlení. Ode mne se dozvěděli pouze to, co je uvedeno výše, protože podrobnější argumenty pro párovou výuku jsme měli připravené až na svolanou schůzku, která byla o týden později a měli šanci na ni přijít všichni rodiče druháčků. Na ní se nám pak společně s kolegy, kteří budou v budoucích třetích třídách učit většinu hodin, snad podařilo přítomné rodiče přesvědčit o tom, že nikdo jejich dětem nebude ubližovat. Že varianta, ke které jsme byli vlastně donuceni kritickou situací a za běžných okolností bychom o ní asi neuvažovali, bude pro jejich děti jednoznačně přínosná. Máme sice dostatek volných „okýnek“ v různých učebnách během hodin tělocviků nebo informatiky, kdy se děti ze své kmenové třídy stěhují do tělocvičny nebo do počítačovky, ale jsme zkrátka přesvědčeni, že „párová výuka“, tato „varianta z nouze“, bude pro děti variantou nejlepší.
Důvěřujte nám…
Co k tomu dodat na závěr? To, že autorka výše zmíněného mailu není úplně pozitivně nastavena vůči naší škole, to je nám známo už několik let. Nenecháváme rodičům vybrat spolužáky pro své děti při rozdělování do prvních tříd, vyučujeme matematiku metodou profesora Hejného a z družiny si rodiče své děti mohou vyzvedávat až po 15. hodině… To jsou minusové body, které u této maminky asi máme. Je jisté, že se nemůžeme trefit do vkusu všem, i když se o přátelskou politiku vůči dětem i rodičům vytrvale snažíme. Většina rodičů snad chápe naše opatření jako logická a nutná, ale možné, že pro někoho jsou některé věci zkrátka „nezkousnutelné“. Špatné je, že pak své negativní rozpoložení přenášejí nevědomky na své dítě… Taková situace ale má řešení. Je to stejné jako s lékařem. Když mu nevěřím, je lepší si najít takového, ke kterému budu mít plnou důvěru. Bude to k němu možná delší cesta, ale ve výsledku to je nejlepší řešení. Pokud škole jako rodič nedůvěřuji, je lepší najít si takovou, ke které mít důvěru budu. Protože teprve potom budu spokojený já jako rodič a rozhodně to vycítí i mé dítě. A o jeho pohodu mně jako rodičovi jde především…
Všem těm, kteří naší škole projevují sympatie, upřímně děkuji. Svou práci děláme poctivě, s velkým nasazením, nejlépe jak umíme a s ohledem na zájmy všech dětí. Vážíme si důvěry, kterou k nám ostatní rodiče mají. A věříme, že u většiny z nich je postavena na pevných základech, které by jeden mail od nespokojeného rodiče nenarušil.
Jitka Krůtová, ředitelka školy
